Obecní úřad Bezvěrov
Bezvěrov 101
330 41
ObecBezvěrov
Poprvé se jméno obce vyskytuje v konfirmační listině obce Kladruby z roku 1239 a to pod názvem "Besmirov". Jiný pramen uvádí název "Bezverovo". Další písemná zmínka o existenci osady, ležící 12 km západně od Manětína, pochází z roku 1379. Podle pověsti, navazující na německé jméno vesnice (Bärenklau - medvědí pazour nebo tlapa), zachránil jistý rytíř ze spárů medvěda malého chlapce. Ten pak sídlil na tzv. Zámeckém vrchu, kde od r. 1396 stávala tvrz. Oním statečným zachráncem mohl snad být některý člen domácího rodu (zakladateli zmíněné tvrze byli pravděpodobně bratři Linhart a Tůma z Bezvěrova).
Podle vsi si později zvolil své příjmení také rod Pernklů ze Šenreitu (Bärenklau v Schönreith),který ji držel v letech 1502-55. Patrně oni vybudovali ve vsi novou tvrz poprvé připomínanou společně s původní v r. 1548. Po mnoha změnách majitelů koupil Bezvěrov, po Bílé hoře zkonfiskovaný Mikuláši Račínovi z Račína, bohatý a vlivný Vilém z Vřesovic. Ten ale již v roce 1626 prodal vesnici toužimským Lauenburgům a od té doby patřila k brložeckému statku tohoto panství. Obě bezvěrovské tvrze zanikly nejpozději během třicetileté války a do dnešních dnů se z nich nezachovaly žádné pozůstatky.
Z bezvěrovských pamětihodností dosud přežívá několik starších usedlostí s hrázděnými štíty. K drobným památkám náleží kaple sv. Floriána ze 2. poloviny 19. století a přibližně stejně starý kříž s litinovým Kristem (1886), stojící při silnici do Manětína. Jižně od Bezvěrova probíhala stará hranice mezi panstvím Toužim - Brložec, dosud vymezená skupinou hraničníků z r. 1623.
K technickým památkám, bychom mohli zařadit skupinu domků a tovární budovy bývalé bezvěrovské sklárny Kavalier, pocházející z druhé poloviny 19. a z přelomu 20.století. Vyrábělo se zde duté, křišťálové, chemické a hlavně laboratorní sklo, ceněné i v zámoří. Sklárnu založil v r. 1867 český podnikatel Eduard Kavalier, provoz byl zastaven v r. 1923.
ezvěrovská kronika čekala dlouho na svůj zrod. Podnět k založení této kroniky obce dal předseda místního národního výboru v Bezvěrově soudruh Jiří Mrzena, jehož snaha o založení kroniky se účinným způsobem setkala se zájmem a s plným pochopením tajemníka místního národního výboru soudruha Josefa Sýkory, do jejichž funkčního období a přední činnosti založení této kroniky připadá.
Předchůdcům těchto čelných přestavitelů a činitelů obce Bezvěrova, která do roku 1958, příslušela k okresu Toužim, kraji Karlovy Vary a patří nyní k okresu Plzeň-sever, kraj Západočeský, se v době jejich funkční činnosti nepodařilo obecní kroniku uvést v život a činilo jim to po celá léta potíže, protože nemohli nalézt v obci občana, který by byl schopen zastávati funkci ať dobrovolného či jmenovaného kronikáře, který by se byl ujal s trpělivostí a nenáročností práce kronikářské v obci, i když pamětníků na dobu od roku 1945 dodnes je v Bezvěrově počet značný.
Teprve v měsíci dubnu 1962, kdy na státním statku n.p. v Bezvěrově nastoupil do zaměstnání na hospodářství Bezvěrov bývalý kronikář obce Útviny a města Toužimi, ujal se práce zatímního kronikáře s. Václav Kozák, který se souhlasem místního národního výboru v Bezvěrově obecní kroniku založil a tuto podle údajů také zpracoval.
Vyplniti však dobu ztracených let a vypracovati zápisy o změnách a událostech v obci nemohlo býti uskutečněno hned; teprve postupem času a po náležitých přípravách dějinného materiálu mohlo býti přikročeno k prvním zápisům a k jejich pozdějšímu doplňování v knize.
Před mnoha, mnoha dávnými léty byl zdejší prostor a jeho celé okolí pokryt mohutným a daleko široko se rozprostírajícím pralesem. Panovalo v něm stále přítmí a málokdy pronikl sluneční paprsek do nitra a krásy této nádherné divočiny. Staleté, mechem obrostlé obří stromy tyčily se vzdorovitě vysoko k nebi. Touto divočinou nevedla žádná cesta nebo stezka. Bouře a prudké vichřice roztříštily kmeny stromů, způsobily široké vývraty a uzavřely všechny stopy téměř z poloviny neznatelné, vedoucí k malému prameni nebo potůčku, neb k zrádnému močálu. V hlubinách pralesa starý život odumíral, mech a kapradí i keře tlely společně s padlými a ztrouchnivělými velikány, bylo to neustálé umírání, ale zase znovuzrození, tento věčný a stále se opakující koloběh přírody. V těchto nezměrných a neproniknutelných lesích žilo mnoho zvěře, která svou hojností poskytovala bohatou příležitost k lovu. Někdy dokonce se tu ozval v těchto jinak tichých lesích, štěkot psů, řinkot zbraní a hlasité volání lovců. Při tom polekaná a štvaná, divoká zvěř prchala a mnohý odvážný lovec, svobodný syn lesů, zbarvil krví svého srdce zelený povrch této lesní země. Z daleka přicházeli sem lesní muži, aby svou šlechetnou prací tuto půdu v celém okolí zúrodnili a žili zde z bohatství přírody.
Jednou v tato místa vkročil Tristan, král anglický, aby ve zdejších lesích lovil zvěř. Při jedné leči setkal se tu s velikým medvědem, který ve svých pazourech svíral malého, dvouletého chlapečka. Matka tohoto dítěte ležela před tímto medvědem v tratolišti krve a její tělo bylo téměř rozsápané. Jakmile medvěd spatřil krále, vrhl se se vší zuřivostí proti novému nepříteli. Králův dobře mířený šíp přesně zasáhl medvěda a tento upustiv dítě, klesl bezvládně a mrtev k zemi. Král Tristan dal matku tohoto dítěte pohřbíti a chlapečka si vzal s sebou do Anglie, kde mu poskytl jako sirotku nový domov na svém královském dvoře, v daleké Anglii. Chlapečkovi dal jméno Richard a pojmenoval ho „Medvědí dráp“ a dal jej společně se svou dcerou Albinou na svém královském dvoře vychovati.Obě děti se měly rádi, měly k sobě velmi milou náklonost a když Richard vzdor zákazu krále ucházel se o přízeň sličné Albiny, kterou král vyvolil za choť vévody, zamiloval se do ní a ovlivnil ji tak daleko, že svolila s ním dokonce k útěku. Útěk se milencům nerušeně zdařil. Jako tajné útočiště zvolil Richard svůj starý domov a v nejhlubším lese vybudoval na velmi strmé skále pevný hrad, v němž se s Albinou oddával šťastnému spolužití. Albina, mající dobré a otevřené srdce, byla ke všem stále milá a s lidem spřátelená tak hluboce, že se stala záhy dobroditelkou chudých. Byla vždy připravena pomoci, stala se svou obětavostí známou v celém okolí, jsouc nazývána andělem, a proto její hrad pojmenován „Andělský hrad“. Albina však velmi často s bolestivým, ba hořem přeplněným srdcem vzpomínala na svého otce a v tichých hodinách podléhala mučivým výčitkám svědomí, litujíc, že tajně opustila svůj rodičovský dům. Palčivé svědomí ji nedovolovalo být neskonale šťastnou.
Také král Tristan s hořem vzpomínal na svou milou dceru a proklínal ten den, v který osiřelého chlapečka přinesl na svůj královský dvůr. Bez ustání snažil se vypátrati sídlo pobytu své dcery, ale vždy marně. Až jednou po mnoha létech mu jeden světoběžný věštec vyzradil, že jeho dcera Albina s Richardem uprchla do Čech. Král Tristan ihned vyzbrojil vojsko a táhl s ním do Čech, aby si svou dceru přivezl domů a zároveň Richarda jak se patří potrestal. Když Richardovi zvědové přinesli o pochodujícím vojsku zprávu, tento opustil Andělský hrad a uprchl s Albinou na svůj lovčí zámeček, který dal vybudovati na témže místě, kde ho král Tristan kdysi vysvobodil z drápů medvěda a zachránil mu život. Ale šťastnou náhodou se král Tristan dověděl i o tomto novém útulku a lovčí zámeček oblehl svým vojskem. Když Richard nemohl této mocné přesile a dobře vyzbrojenému voji klásti žádný odpor, přišel brzo k náhledu, že jakákoliv obrana by byla bezúčelná. Aby se nemusil odloučiti od své choti Albiny, rozhodl se, že ji otráví. Namíchal jed do číše s vínem, ale nešťastnou náhodou zaměnil číše a sám vypil obsah nádoby s otráveným vínem. Za několik málo okamžiků skácel se mrtev k zemi. Albina se vzdala nyní plna vděčnosti milému otci na milost a nemilost a vrátila se s ním a se svými dvěma dětmi ke královskému dvoru do Anglie, kde již zůstala až do smrti. Tak se zachovala pověst v lidovém podání do dnešní doby.
Jak daleko jsou tyto údaje historické, nedá se vůbec prokázat. Avšak jedna skutečnost je jistá, má historické podklady. „Andělský hrad“, o němž je zmíňka v zachované pověsti, skutečně existoval. Je tím míněna „Andělská Hora“, ležící při dálkové silnici ve směru Karlovy Vary - Bochov. Na tomto místě je obec Andělská Hora, ve výši 713 m. Lovčí zámek, který dal Richard u Bezvěrova vystavět, vypínal se údajně v těch místech, kde se stýkají hranice rolí obce Bezvěrova, Krašova a Dolního Jamné. Nyní se tam rozprostírá krásný les, který si zachoval název „Zámecký les“ nebo „Zámeček“, avšak pole, které se tam rozprostírají, byly označovány jménem „Na hrádku“. V těchto místech narazilo se roku 1915,u příležitosti stavby vodovodu, na povšechně dávno propadlou chodbu, která podle pověsti měla být spojovací cestou z Andělského hradu na lovčí zámek. Pověst o účelu chodby zdá se nepravděpodobná.
Lze mít zato, že již tehdy zde stávala ves, které se husitská revoluční myšlenka také dotkla a byla dokonce posílena či dosídlena husitskými bojovníky a lidmi.
Je známo, že obec již existovala v roce 1379 a vznikla pravděpodobně z několik částí, z osad. Toho roku to mohly být nejméně tři, nebo i více. Jedna z těchto částí patřila roku 1396 ke Kamenné Hoře, druhá jistému Linhartovi a třetí byla v majetku jistého Tůmy. Ještě před 28 lety daleko od sebe stojící skupiny budov mohly by tuto skutečnost plně potvrzovat. Šlo tedy o roztroušené domy a samoty.
Nelze pominout výklad názvu podle pravidel názvosloví, podle nichž vsi, jejichž jméno končí na „ov“ jsou v podstatě odvozeny od křestního jména mužského rodu. Tento výklad pozbývá významu v tomto směru, protože zakladatel by se musel jmenovat „Bezvěrov“ nebo „Bezvěrec“, což není křestním jménem, ale příjmení či přezdívka z tehdejší doby přijatá. V tomto případě mohlo by jít o rod, jemuž přezdívali „Bezvěrci“, o lidi, kteří nepatřili k žádnému náboženskému vyznání a zůstali vždy bez víry.
Německý název Bezvěrova Bärenklau v překladu a i ve výkladu nikterak neodpovídá názvu českému a byl pravděpodobně převzat ze staré pověsti o založení vsi Bezvěrova. Rozložením tohoto německého názvu vznikají 2 slova – Baren (to je „medvědí“) a klau – „dráp“. Pověst říká, že medvěd svými drápy uchvátil malého hošíka a odvlekl jej v ta místa, kde byl zastřelen šípem. Tomuto místu se ještě dnes říká Na Hrádku. Protože podle pověsti anglický král Tristan zachráněnému chlapci dal jméno Richard Medvědí dráp, lze brát za jisté, že tak vzniklo i jméno rodu pánů z Bärenklau. Nasvědčují tomu tyto historické prameny: v nadcházejícím 15. století byly části Bezvěrova sloučeny v jednu ves, která patřila rodině Kellnerových. V roce1495 byly části vsi zakoupeny Jiřím Bärenklau ze Schönreuthu, potomkem starého německého rodu z Bavorska, který se na sklonku 15. století přistěhoval do Čech. Farní kronika v Krašově tuto skutečnost zaznamenala tímto zápisem: „Roku 1492 na druhé pondělí po Velikonocích, zemřela ctihodná Markéta Pernklohová ze Schönreuthu a zde v Pánu odpočívá. Bůh Pán budiž její duši milostiv.“ Jeho rodina získala roku 1525 též dvůr Podmohly. Záhy na to zemřel Jiří ze Schönreuthu a zanechal svým synům Šebastiánu a Adamovi ve vlastnictví Podmokly, zatímco Arnošt a Konrád obdrželi Bezvěrov. Oba tito bratři vystavěli po sobě roku 1543 a 1548 dva hrady, které si dali zapsat do pražských zemských desk. Konrád obdržel nově vybudovanou tvrz, které dal název Libešov. V Kynšperku nad Ohří seděl v té době rod pánů Theimerů z Theinu, který pocházel z loketské krajiny. Koupí přešlo vlastnictví Bezvěrova do rukou tohoto rodu, které pak asi za 10 let (1564) bylo prodáno panu Kryštofu ze Zednic. Tento pocházel ze starého bavorského rodu v okolí Hofu. Tento rod seděl přibližně celé půlstoletí na dvorci v Bezvěrově.
Potomek rodu pánů z Bärenklau ze Schönreuthu se objevuje ještě v 17.století. Byl to Jan Leopold Bärenklau, svobodný pán ze Schönreuthu, rakouský podmaršálek. Narodil se roku 1700 v Kreucberku ve Slezku a zemřel roku 1746 v Roddofredě. Pocházel ze starého českého rodu Pernklobů (Pernklohů) z Senreytu, který jím bezpochyby vymřel. Vstoupiv záhy do vojska, rychle postupoval a ve věku 36 let byl již plukovníkem. Za turecké války 1738 hájil průsmyk Mehadijský a vzal útokem pevnost zvanou Új Palanka (z maďaršatiny „Nová Polanka“). Roku 1739 byl povýšen na generálmajora rakouské armády, v roce 1742 porazil rakouského generála Döringa u města Schärdingu, načež se stal podmaršálkem. Roku 1743 porazil a zajal u Mnichova La Croixe i se sborem a stal se vrchním velitelem v Bavořích a majitelem 49. rak. pěšího pluku. Roku 1746 bojoval udatně v Itálii, kde padl hrdinnou smrtí v bitvě u Roddofreda, dne 10. srpna 1746. Jím vymřel jeden rytířský rod v Čechách.
Rod pánů Pernklohů (Bärenklau) z Schönretu měl ve znaku černý štít se zlatou liškou pošikem vyskakující a za klenod rovněž takovou (původně sedící) a kolem ní tři zelené větve a později korunku na helmici se zelenými péry. ~ Rod Kellnarů, pravděpodobně pana Hanuše Kelnera, který se psal “Pán z Bezderave“ a který v roce 1427 bojoval u Tachova, byl štítem křížem rozděleným, v 1 a 4 poli sedící havran, v 2 a 3 poli cimbuří. Rod pánů Theimerů z Theinu, známý v Čechách více pod jménem Týnští (Tejnarové z Tejna (Theiner von Thein) pocházel ze vsi Týna u Sokolova, měl štít napříč polovičný (černá-žlutá) a za klenod klobouk s třapcem. Rytířský rod Cedviců (Kryštof z Cedvic na Libštejně (dnes Skalná u Chebu) pocházel ze vsi Zedtwitz u Hofu v Bavořích (1426, 1454) měl štít napříč trojdílný (stříbrná, červená, černá); nad otevřenou helmou bůvolí rohy a mezi nimi špičatý klobouk ozdobený knoflíkem. ~ Roku 1617 přešel Bezvěrov do rukou rytířského rodu Račínských z Račína (obec Račín u Bezvěrova, za Dolním Jamným). Mikuláš Račínský bral za své vlastnictví též Vlkošov a Brložec. O tomto rytíři se vypravovalo, že byl mimořádně veliké postavy a vládl velikou silou. V roce 1610 daroval svému farnímu kostelu v Krašově zvon, který ještě v roce 1934 byl používán, a v důsledku své obrovské síly tělesné, nečinilo mu to žádné potíže, zvon vlastníma rukama dopraviti na věž a vsaditi ho do zvonové stolice. ~ Účastnil se v roce 1618 na českém povstání. Když Ferdinand II. vzpouru vítězně potlačil, následoval tak známý trestní soud hrdelní na Staroměstském náměstí. Jako citelný trest pro Mikuláše Račínského z Račína bylo odnětí mu Bezvěrova. Milost královská dala toto vlastnictví pánu na českém Novém Městě, panu Vilému z Vřesovic, za cenu 11.552 kop míšenských grošů. Tento vlastnil Bezvěrov a následující vsi: Krašov, Těšetín, Kamenná Hora, Vojtěšín, Račín a Tysová (panství Brložec). Erb pánů z Račína zatím neznáme. Máme za to, že jeho erb je zapsán v zemských deskách pražských. ~ Rod Vřesovců a zejména Jakoubka z Vřesovic a jeho synů, byl modrý štít se stříbrným měsícem. Tento erb byl používán i na meznících, které oddělovaly hranice u jednotlivých panství.~Jako držitelé a majitelé Bezvěrova jsou připomínáni z dob krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu: 1) pan Bušek z Bezvěrova (1460) na Horšově. 2) pan Bořivoj z Bezvěrova (1468), který odpovídal pánům z Rozenburka;měli štít pokosem poloviční, v horním poli šachovnice, za klenod měli 2 rohy kozorožcovi. 3) pan Ješek z Bezvěrova, 4) Racek z Bezvěrova, 5) Příbram z Bezvěrova a 6) Jan z Bezvěrova, kteří roku 1437 koupili od pána Jana z Herštejna už tehdy stávavší tvrz a ves Vlkošov; za klenod měli (pravděpodobně buvolí) rohy; štít pokosem od prava do leva rozdědený červeným pásem, pole bílé~ Pan Vilém z Vřesovic záhy však pocítil nutnost prodati Bezvěrov, protože vzdálenost k nově nabytým vlastnictvím byla příliš veliká, vévodovi Juliu Jindřichu ze Saska a Vestfálska, pána z Ergeru a rodu Lauenburků, který seděl na Toužimi a byl dědičným pánem z Ostrova (za Karlovými Vary), Údrče a Podbořan. O tomto je známo, že jeho rod sídlil v Toužimi bezmála celá 2.staletí; vévoda byl generálem ve vojsku Valdštejna a byl bezprostředním svědkem zavraždění nejvěrnějších důstojníků Valdštejnových při hodokvasu na hradě v Chebu. Měl rozsáhlá panství v Německu.~Když po smrti jeho syna Julia Františka 1689 nezůstal žádný mužský dědic, převzala vlastnictví jeho dcera Františka Sibyla Augusta. Tato se provdala 1733 za markraběte z Baden-Badenu (Porýní v Německu), Viléma Ludvíka a tak přešlo panství (mezi nímž také Bezvěrov) do těchto rukou. Julius Jindřich, vévoda ze Saska a Vestfálska,měl jako třetí manželku Annu Magdalenu, rozenou princeznu z rodu Hasištejnů – Lobkoviců, kteří před tím vládli na rozsáhlém panství Toužimi.
„Račín z Račína“ bylo příjmení starožitné rodiny vladycké, která se jmenovala po statku Račínu u Toužimi. Asi od r. 1436, připomínají se bratři Racek, Příbram a Jan, z nichž první dva roku 1437 statek Vlkošov získali pro sebe. Všichni tři obdrželi roku 1454 po Kateřině vdově Lvíkově z Račína odúmrť. Z toho vznikl rod „Vlkošovští“: 1) Mikuláš, byl roku 1494 hejtmanem nad královskými dvorany a roku 1509 držitelem Vlkošova (týmž i roku 1495); 2) Bušek, 3) Jiřík, 4) Petr a 5) Jan, drželi statek Brložec s 6) Ondřejem jenž byl také pánem na Vlkošově a zůstavil syny Mikuláše a Lorence, kteří si v roce 1545 Vlkošov dali vložit do zemských desek. Při dělení obdržel onen Brložec (jejž ještě roku 1597 držel) a tento Vlkošov. Lorenc zemřel 10.XII. 1590 a syn jeho Bohuslav podědiv oba statky již v roce 1602 zemřel, zůstaviv bratra Mikuláše a syna Adama a Ondřeje, oba nezletilé. Když se tito roku 1614 dělili, dostal onen Brložec, tento Vlkošov. Roku 1623 o své statky přišli.
Dále se připomínají: 1) Jetřich Hoštálek (:z Vlkošova:) z Hojnestu, o němž je známo, že již roku 1390 koupil tvrz Vlkošov (v modrém štítu měl zlatý kotouč plamenný); 2) vladykové z Vetlé, kteří roku 1406 nabyli ves Vlkšov, (měli rudý štít s bílou nohou lví); 3) Mikuláš z rodu vladyk ze Štědré (na pečeti měl písmeno „S“ = začáteční písmeno Štědré a na klenodu též „S“.); 4) Bušek z Vlkošova (jeho potomci (1381) se psali jako „Caltové“ z Kamenné Hory), který r. 1399 koupil „hrádek“ zvaný „Štědrý“; zemřel roku 1405, byl komorníkem králové České; 5) Vilém z Pnětluk, též Bukovina, pán ve Štědré 1410, (po pánech Caltů<= calta znamená šišku chleba, kterou měli v klenodu s kytou);tento Vilém z Pnětluk měl štít poloviční, pravá polovice červená s bílým lvem, levá šachovnice, modrá a žlutá; 6) Petr z Tatinné, (1401, avšak s pochybou) který měl štít poloviční, pravá půle červená, levá černá; klenod s helmou, na ní pak rohy.
V privilegiu, které roku 1485 udělil Jindřich z Vřesovic (syn Jakoubka z Všesovic a pána na Žluticích), sepsaném v čisté staročeštině a uděleném městu Toužimi, jehož byl tehdy zástavním držitelem, je řečeno toto:
Tato staročeská listina jasně dokazuje, že Bezvěrov a Žernovník byli značně ovlivněny husitskou myšlénkou ještě v roce 1485, že v té době navazovaly na Toužim a byly s ní v pevném revolučním spojení; je známo, že Jindřich z Vřesovic byl pokládán za věrného přívržence husitismu a byl oblíbencem krále, Jiřího z Poděbrad a že v důležitých otázkách, rozhodováních a opatřeních se vždy opíral o svědectví a podporu svých nejvěrnějších přátel, mezi něž patřili rozhodně uvedení rytíři Jan ze Žernovníka, Zubřid z Polovic (snad z Polžic?) a Jan Pietzkowský (Pětkovský nebo Pietзkóski), o kterých nic bližšího nevíme.
Nejvíce zpráv se dochovalo z doby, kdy Bezvěrov byl vlastnictvím vévody Julia Jindřicha ze Saska a Vestfálska a jeho roku Lauenburků, který toto vlastnictví, jsa původem německý feudál, označoval jako „česká zemička“. Byl v té době nejbohatším šlechticem v západní části české země, hlavně celého Toužimska a Podbořanska. Tomuto majetku přispělo nejvíce zemědělství, které vytvářel ze ziskuchtivosti a pokusil se dát mu ráz velkovýroby. Dlouho pohřešovaný a teprve v roce 1932 nalezený archiv tohoto roku a panství toto vše dokazuje, neboť rozsáhlá administrativa podchytila i podrobnosti života z tehdejší doby a událostí. Podáváme je zde tak, jak se zachovaly.
Po zániku tohoto rodu roku 1787, předala císařská a královská dvorní komora silně zadlužený majetek knížeti Janu z Nepomuku a po smrti téhož roku 1789 jeho synu Josefu Švarзenburkovi do pachtu k používání, ale musel se zavázat, že zjevně nepřiznivý finanční stav podle možnosti podzvihne. ~ Dne 11. listopadu 1837 přešlo vlastnictví při veřejné dražbě do majetku vévody Alfréda Beaufort-Spontiniho (byl to francouzský nebo belgický šlechnic, který měl za rodový erb štít, uprostřed hlavní erb s červeným polem přetnutý z prava doleva pokosem pás v němž uprostřed ve zlatém pásu tři bílé mušle, zadní pole zlatě a červeně se střídající vodorovné pruhy odprava doleva oddělené pokosným, zlatým (pásem). Zaplatil 481.000 CM (=konvenčních minci). Během času byl statek v Bezvěrově rozdělen a i když Beaufortové (ti sídlili na zámku Bečov nad Teplou) nebyli již vlastníky, dlouho ještě si ponechali rozsáhlé lesy v Bezvěrově, jednak k lovu a těžbě lesního dřeva pro potřebu i vývozu. ~
K Bezvěrovu patřila též část obce „Pustina“ (německy Wüstung nebo dialekticky Vustuhg a dnes Ostřetín). Z roku 1185 pocházející listina uvádí, že tato ves, velmi staré sídliště, byla darována vévodou a biskupem „Bedřichem z Prahy, řádu Johanitů. Původní název byl Ostřetín a ještě v roce 1379 sestávala ves ze dvou panských sídel. Teprve v roce 1451 ? se rozrostla úplně a byla přiřknuta k Bezvěrovu. Stará pověst praví, že Husité tuto ves zbořili. Stávala původně u rybníka a vlastnila dva zámečky. U rybníka byla pole nazývána ještě donedávna „Na zámecké hradbě“, podle znatelných stop valů. Zdá se, že hradba byla jediná a také místo, na němž tehdejší zámek stál, bylo poznatelné. Asi před 70 léty měly se tam nalézat, poněkud stranou, znatelné zbytky 2 hlubokých studní, do nichž byly kdysi vhozeny zvony, když nepřítel dlel v zemi. Zvony byly by důkazem toho, že zde stávala nějaká kaple řádu Johanitů, kteří zde v nehojném počtu žili po způsobu řeholních bratří, odlišně od života klášterního. Když po zboření byla ves znovu vybudována, obdržela název „Ostřetín“. Kdy ale nová výstavba této vsi zde vznikla nelze zjistit, ale podle zápisů v matrice narozených v Dolním Jamné až do roku 1650, již tehdy ves Ostřetín existovala. Ves měla také statek, který byl později z neznámých příčin rozkouskován a rozdělen mezi 3 majitele. Ještě do nedávna měly budovy název „Tři dvory“. Podle našeho názoru, došlo k obnovení vsi Ostřetín až po roce 1634. Nasvědčuje tomu záznam ve svazku 34 urbáře v Brložci, kde je psáno:
Panské sídlo Bezvěrov a Ostřetín: Počátky tohoto sídla ukazují na kruh malého středověkého valu1* v „Medvědí díře“, v údolí, východně dnešní vesnice Bezvěrov. O jeho panském sídle, jakož i sousedním k Toužimi náležejícím dvoru Ostřetín2* podává zpráva : 1) Pustina <Ostřetín> u vsi Bezvěrov, jest jedno rytířské sídlo zvané „Medvědí díra, úplně shořelé, při němž stojí postraně krásný dvorec z kamene vybudovaný, v němž lze držet 30 dojných krav, telecího hovězího dobytka 24 kusy, prasat 24 kusy, z drůbeže jako indianské slepice, kachny, husy, kapouny, domácí slepice, podle libostivé vrchnosti. 2) svazek 37: nedaleko „Medvědí díry“ leží milostivé vrchnosti dvorec zvaný „Wüstung“ (=Pustina), v němž může být držen hovězí telecí dobytek, zvířectvo v létě 60 kusů, ale přes zimu jen 30 kusů, pernatého zvířectva může být ve dvoře chován počet podle libosti milostivé vrchnosti samé“.-
Obnovení této vsi došlo zcela určitě v době, kdy opuštěná a zbořená ves Ostřetín patřila k panství Toužim, jehož držitelem byl Julius Jindřich, vévoda ze Saska, Westfálska, Ergeru a Lauenburku. Protože archiv tohoto panství, před 30 léty nalezený na hradě a zámku ve zvláštní nepřístupné místnosti v Bečově nad Teplou, vyjímáme z něho tyto nejpodstatnější a k okolí Bezvěrova se vztahující záznamy:
ﮎ Listina poslů č. 51 ze dne 2. dubna 1644: „6 krejcarů vyplaceno poslu do Bezvěrova za účelem rekongnostrace obyvatel.“ (1 krejcar platil 2 haléře , to je jeden haléř za 2 km, což činilo 1 troník za 1 km <: troník byl ½ haléře:pozn.kronikáře): V úředních listech o hospodaření panských hospodářstvích nalézají se doklady: ﮎ „Bezvěrov z let 1686, 1690-1730;fol.276.
ﮎ „15 krejcarů vyplaceno hajnému z Bezvěrova za zničení hnízda rybího supa, vyjmutí 3 mláďat, za každé z nich 5 krejcarů“.ﮎ„30 krejcarů, za 2 mladá srnčata á 15 krejcarů, koupená od hospodáře z Bezvěrova, zaplaceno.“- Názvy polí: ﮎ 1694: Bezvěrov: „ Pole sečné“,zvané „ úderná“ „Pole za Šindlerem“, „Na mlýnském poli“, „Na horském poli“. – Názvy rybníků k 23. říjnu 1704: ﮎ „Bezvěrovský mlýnský rybník“, „Bezvěrovský horský rybník“, „Bezvěrovský hospodský rybník“. - ﮎ 1719. Spisy o „stavbě bezvěrovské silnice“ z roku 1722, silniční správy.
ﮎ 1) „Celní řád a seznam poplatků pro celnici v Bezvěrově s listinou zboží“ (fol.28 ff). Tato listina ohledně převáženého zboží podléhajícího celní povinnosti, rozlišuje již plzeňské pivo od piva obyčejného takto „…clo za jeden sud vína 4 krejcary 4 feniky, clo za čtvrtku piva 1 krejcar 1 fenik, clo za 1 bečku plzeňského piva 4 krejcary 4 feniky“. ﮎ 2) „Úřední předpisy pro celníka v Bezvěrově (fol.30 f). ﮎ 3) „Toužim, 15. července 1655. Smlouva o hranici role „Sporné dřevo“ mezi vesnicemi Bezvěrovem a Jamném. V tomto pamětním spise ohledně průběhu hraniční pochůzky: ى 1/ (Hranice) stanovené mezi vsí Bezvěrovem nebo pozemků „Medvědí díra“ nebo vsí „Grambling“ nebo Jamný, dne 13. července 1655 za přítomnosti opata z Teplé Ambrosiuse Trötschera, pána ze Švamberka a jeho choti a vévody Juliuse Jindřicha a mnoha jiných vznešených kavalírů a pánů kněží. ى 2/ Mariafels, - 20. srpna 1655. Dopis pána Jana Bedřicha ze Švamberka psaný pro vévodu Juliuse Jindřicha ohledně sporu o vlastnictví v Bezvěrově a Jamném. x V době od 22. ledna do 6. února 1653 bylo provedeno sčítání poddaných panského okresu Brložec, k němu patřila též ves Bezvěrov. V Bezvěrově, bylo tehdy napočteno a do listiny poddaných též zapsáno: 36 mužů, 2 vdovci, 36 žen 14 vdov, 85 synů, 70 dcer, 31 synů ve válce nebo na panství Baden-Badenu, 8 dcer uprchlých nebo na panství Baden-Badenu provdaných. ى Účet zednického mistra Onřeje Štambacha a tesařského mistra Adama Nierbauera z let 1687 a 1688 ohledně provedení novostavby panské hospody v Bezvěrově. ى Dne 23 dubna 1659 byl mistr Melchior Humel povolán panskou vrchností k udržování vodovodu v Bezvěrově. „Bezvěrovský rourový vodovod.“ ى Dne 24. dubna 1688 byl jmenován jako údržbář vodovodu v Bezvěrově a Krašově mistr rourař Lorenc Mebus. ى Podle dokladu panského úřadu v Toužimi ze dne 19. března 1695: „3 čtvrtky obilních zásob vydáno z knížecího skladu na semletí na mouku pro Bezvěrov.“
„Krašov“ : Nejstarší urbář z roku 1553, založený na panství majitelem Jindřichem IV. markrabětem z Plavna a pánem z Míšně a na Toužimi (urbář vázaný v kůži s 2 obepínajícími řemeny, rozměrů 19,5 cm šíře a 30,5 výše, s papírem s chebským vodotiskem – průsvitka), který obsahuje 145 vložek, uvádí ves Krašov na 114 pořadí. Tehdy Krašov patřil k panství Toužim a k jeho okresu Brložec, zrovna tak jako Bezvěrov. ى „Ofen, dne 29. září 1524. Bezvěrovské anebo Bečovské celní privilegium“ od českého krále Ludvíka“. Jde o překlad z českého textu do němčiny v roce 1719. Dále ve sbírce právoplatných listin o vlastnictví panství Toužim, je uváděn urbář z roku 1634 na panství Brložec téhož roku založený; uvádí tyto poddané vsi :1) Brložec, 2) Luhov,3) Mostec 4) Lachovice, 5) Přestání, 6) Lažany, 7) Bezvěrov, 8) Krašov, 9) Kamenná Hora, 10) Těšetín, 11) Račín, 12) Vojtěšín, 13) Viržín ? a 14) Těšov? Tento urbář zaznamenává i krátký popis vsí s udáním jejich hranic. Podle výpisu z urbáře z roku 1693 panství Brložec, byli poddaní vsí Krašov a Bezvěrov povinni platit daně na penězích, v obilí a jiné poplatky, věrně a podle potřeby. ى Počet obyvatel v Krašově podle sčítání v době od 22. ledna do 6. února 1653: okres Brložec: 41 mužů, 3 vdovci, 41 žen, 12 vdov, 89 synů, 75 dcer, 25 synů ve válce nebo v badenských zemích, 12 dcer uprchlých nebo v badenských zemích provdaných. Podle inventáře z roku 1796 panského úřadu v Toužimi, založeny doklady o Krašově z let 1685 až 1726; kostelní účty z let 1611 až 1634. Podle kostelních účtů z roku 1666 a 1667 daroval vévoda Julius František ve smyslu testamentu jeho zesnulého otce k uctění památky 50 zlatých na udržování kostela v Krašově. ى Příjem vypůjčených peněz: 400 zlatých bylo vypůjčeno od kostlelů v Brložci a Krašově. ى Panský úřad v Brložci roku 1694 stanovil obci Krašov setí plodin na polích těchto názvů: „Služetínský úd“, „U rybníka“, „Přední luh“, „Na fleku ve středním oblouku“ a „Za flekem“. ى V létech 1627-1635 byl v Krašově farářem páter Johanes z Au (zlato); (z Nivy, asi šlechtic). ى Kostelní účty z let 1611-1634: „Anno v r. 1611 dnes v úterý 20. prosince, byl tento Krašovský účet za přítomnosti ctihodného a slovutného pána Samuela Blumbeho, faráře zdejšího a ve Vlkošově udržován.
ى Anno 1634 do Martina zaknihován byl tento kostelní účet za přítomnosti ctihodných a slovutných panů Konráda Haberkorna, faráře v Jamném, při tom nejuctivějšího, váženého a počestného pána Jiřího Siessnera a pana Antonína Šteinpacha knížecího úředníka saského daňového úřadu, dále Salamouna Altermanna, školského mistra v Brložci a kostelních kmotrů jako Šimona Krále, rychtáře z Krašova, Matyáše Höela z Kamenné Hory a Matyáše Říhy z Vlkošova, v knížecím úřadě Brložci držán byl – v těchto účtech kostelní knihy Krašova jest připomínán jeden zlatník z Toužimi, který po dlouhý čas byl jmenován v Brložci na školského mistra: ى Anno 1636 Šalamoun Altermann, zlatník z Toužimi, bývalý školský mistr v Brložci. ى Zvláštní záznamy v inventáři o výdajích kostela v Krašově z let 1655 do 1674: 1 stříbrné ciborium z 28 ½ lotů pěkného stříbra, u zlatníka Jana Baptisty Gammana v Toužimi k zpracování: 1 antipedium z tapet: roku 1668/1669. 162 zlatých 49 krejcarů 1 ½ feniku, k výstavbě nové kostelní věže v Krašově: 1669/1670: 64 zlatých 51 krejcarů za ohození kostelní věže včetně kostelního vnitřku a vnějšku, bílení a čištění, jakož i za nátěr obou kostelních bání (věží).
Ohlas husitských bojů k nám zasáhl poprvé v roce 1420, když husité vyvrátili mateřský klášter premonstrátů milevských (Milevsko u Tábora) a mniši odtamtud odešli a usídlili se na svém starém proboštství v Toužimi (bylo založeno na starém neznámém a opuštěném valu kolem roku 1200). ~ Bylo to 24. dubna 1420, dva roky poté, kdy v Čechách kolem Chomutova Jindřich II. z Plavna, který sídlil na hradě Hasištejně ohrožoval bezpečnost cest, loupil a přepadal kupce a mimoto se spolčil s Rýzmburky proti králi Václavu IV., který k potrestání tohoto loupeživého rytíře vyslal svého věrného hejtmana Mikuláše Chudého z Lobkovic. Otec Jindřicha II. z Plavna, Jindřich IX. z Plavna, se přiženil do našeho kraje, když si vzal dceru Boreše mladšího z Rýzmburka, a tak se jako Jindřich I. pevně zachytil na Žluticku a Toužimsku. Syn Jindřich II. v roce 1411 koupil hrad Bečov nad Teplou od Oldřicha Zajíce z Házmburka (Házmburg u Libochovic u Loun), a po otci zdědil některé statky na Žluticku; byl pronásledován a Mikulášem Chudým z Lobkovic na hrádku Štědrém u Žlutic zajat a po rozmetání hrádku odvezen do Prahy a vězněn na Staroměstské radnici.
Příštího roku 1421 se však náš kraj stává jevištěm válečných událostí velkého významu. nepřátelé husitství v Plzeňském kraji měli být potrestáni za pronásledování věrných podobojí a za jejich kruté vraždění.Vavřinec z Březové zaznamenává ve své husitské kronice, že počátkem máje roku 1420 se shromáždili Chodové v krajině Plzeňské na jednom vrchu pod velením kněze opásaného brněním (byli to pravděpodobně Chodové z krajiny Marianskolázeňské). Pan Bohuslav ze Šamberka, velký pravdy a přijímání podobojí nepřítel, se svými lid mohutný sebrav, nepřátelsky je přepadl, mnoho set jich zabil, jiné zranil a zbytek rozehnal. Kněze opásaného brněním pak zajal, přivedl do Plzně, kde byl od nepřátel ohyzdně upálen. Pravděpodobně šlo o pohraniční chodské stráže od Přimdy a Žandova.
Proto husitská vojska, Pražané a Táborité, se sem vypravila pod vedením Jana Žižky z Trocnova. V západních Čechách svedli několik bojů, zajali hlavního představitele katolíků na Plzeňsku pana Bohuslava ze Švamberka, který se později k husitům přidal a po smrti Žižkově se stal jedním z jejich vůdců.
Dne 16. října 1421 vtrhl císař Zikmund na Moravu. Do toho dne měli husité v západních Čechách mnoho vítězných bojů za sebou a opanovali celou jejich část. V tu dobu byla uchystána II. křižácká výprava do Čech ve dvou proudech. Soudobí kronikáři uvádějí, že se jí zúčastnilo na 200.000 lidí. Hlavní síla křižáckých vojsk se zatím hnula od Chebu již dne 28. srpna 1421. Jeden proud vyrazil přes Kynžvart , druhý zamířil na Loket. Narazil na odpor až u Žlutic., kterých se zmocnil dne 1. září 1421, pak vypaloval okolní vsi a vraždil lid.
Jan Žižka zatím po rozehnání křižáků u Žatce odtáhl do jižních Čech na potrestání zpupných Rožmberků a dále pak do kraje Plzeňského.Plzeň a tamější katoličtí páni porušili ujednání z měsíce února o ročním příměří a již 26. října 1421 podnikli útok na tvrz Štěnovice asi míli u Plzně na řece Úhlavě, přičemž pobili na 60 žižkových věrných. Pak odtáhli na západ na hrad Krasíkov, jehož pán byl minulého roku držen v zajetí u pana Zmrzlíka na hradě Přibenici. Tehdy Jan Žižka z Trocnova byl již na obě oči slepý. Přispěchal rychle na pomoc, kvapným pochodem ku hradu Krasíkovu. Když sebral zásoby potravin v okolních vesnicích, dopravil je do obleženého hradu. V té době však přitáhl na pomoc plzeňským známý Jindřich z Plavna, který svou smlouvu s Pražany, podepsanou při propuštění z vězení na Staroměstské radnici, nedodržel (ve znaku měl zlatého lva na černém poli a týž na válečných korouhvích a ruchu).
Jan Žižka musel před spojenými vojsky ustoupit. Rozhodl se, že od hradu Krasíkova, který odolával všem útokům a bránil se houževnatě, se dá na Žatec. Uspořádal své vojsko tak, aby zabezpečil jeho celek na daleký pochod ve směru Bezvěrov-Žlutice. Jeho způsob pochodů se vyznačoval ostražitostí a bdělostí nejen na cestě přímé, po níž se bral hlavní voj s povozy, ale také na blízká okolí, kde strážemi zabezpečoval boky voje.
Kdybychom se dnes mohli zrakem podívat do dávné minulosti, spatřili bychom v krajině mezi Krasíkovem přes Bezvěrov a Žluticemi úchvatný obraz, barevný pás husitského vojska:۲ přední stráže na koních s přilbami, zbrojí zahalené v houni; za nimi hloučky silných mužů ozbrojených nožovými meči, nesoucí lopaty, krumpáče, motyky, rýče a železné tyče na zvedání břemen, pily a sekery, kteří měli za úkol práce zákopnické (odstraňovat překážky v cestě, proklesťovat les a odstraňovat křoví; za nimi velitel mostářů s hloučkem lidí, kteří stavěli dřevěné mosty, upravovali přejezdy přes vody a někdy i záseky a zděné kamenné hráze; poněkud dále jel velitel špice na koni s dvěma průvodci, z nichž jeden nesl korouhev s husitským kalichem ve znaku a druhý s kopím; za nimi v určité vzdálenosti velitel vozů v brnění, na koni, doprovázený vlastním koněvodem na koni a jedním koněm záložním; před nimi přední houf s velitelem na koni, pěší bojovníci jako: muži s řemdichy, kosami čili kůsami, sudličníci se sudlicemi, oblečení v šorcu a brněné košili, cepníci s cepy, v prošívanici a několik pavézníků s pavézami, všichni ozbrojeni krátkými bočnými meči a noži; za předním houfem táhlo osedlané dvojspřeží nebo trojspřeží vozy bojové, z nichž se tvořila tak zvaná „vozová hradba“;, za nimi houf padesáti mužů s velitelem, pěší, s různými zbraněmi; za nimi zase a střídavě řada bojových vozů. Po straně v čele vozů jel jezdec s korouhví znamenitou, kterou se dávala znamení (rozkaz) k obratům a přesunům; na vozech seděli vedle sebe bojovníci s různými zbraněmi a vozy doprovázely stráže, střelci a pavézníci. Byli zde vojíni s berlou (helmice), t.j. štít, který kryl útočný výběh ve vozové hradbě, pak pěší střelci s kuší (samostříl) a v železných kloboucích. mezi několika vozy jela jízda; nejdříve velitel v basinetu (přilba) a celém brnění, kopiníci v jednoduchých kapalínech a v předním kusu (Kyrys), nebo jezdci s posuvným hledím, s železnými klobouky, s kopími, samostříly a meči. Za vozy v týlu šel hlavní houf velitelský: velitel vojsk, Jan Žižka, mající obě oči zakryté černou páskou, s palcátem v ruce, na bílém koni; po boku kněz s monstrancí a proštípím, osvětáři husitských vojsk, vojenský rychtář, vojskový písař, praporečník s bubny a kotly, hejtmané a hejtman nad pálením (téměř všichni na koních a ve zbroji. Pak kráčela pěchota: střelci s píšťalami, pavézníci v průvodu práčat (která „loučila“) s praky a torbami s oblázky, vedená velitelem práčat (staršinou), vojíni s háky na strhování nepřátelských jezdců a celé houfy bojovníků s kůsami a cepy. Za nimi pak byly koňskými přípřežími taženy vozy, na nich práčata a i střelci, po straně ženy nesoucí rance, ženy s vidlemi, s cepy a různým nářadím. To bylo vozatajstvo s vlastním velitelem (v lebce, přilbě, brnění), střelci s hákovnicemi a s bojovníky sedícími na vozech. Vozotajové byli v lebce a po boku pavézku; táhli koňmi vůz spižní pod šperlochem (=plachtou), také placní nebo komorní, v němž vezeny zásoby výzbroj a ranění. Vedle vozů hnaly ženy dobytek, ovce a kozy a honci krávy; šli pěšky a všichni byli ozbrojeni.ﺹ
Na konci tohoto pochodujícího voje jel na koni ozbrojený velitel zbytného houfu, s desátníky nad pěšími, jízdní střelci a bojovníci a různými zbraněmi. Byla to záloha hlavního proudu celého voje. Jako poslední jel na koni rotymajstr nad ztracenci, to je těmi, kteří zůstali ojediněle pozadu a nebo po zbloudění opět nalezli svůj voj, anebo byli pokládáni za ztracené, ale opět nalezené. Tento poslední houf chránila jízdní hlídka a týl celého voje jízdní a pěší silně ozbrojené stráže, proti napadení nepřítelem zezadu.
Tento Žižkům voj se pravděpodobně u Dolního Jamné rozdělil na dva nestejně početné proudy. Větší z nich postupoval asi na Chudeč, kam snad již tehdy vedla cesta nebo stezka, navazující na cestu k Plzni, zatím co druhý a menší proud s hejtmanem nad pálením v čele uhnul úžlabinami ve směru Ostřetín. Nevíme to jistě, ale lze se domnívat, že tento proud byl tím útvarem, který v Ostřetíně zapálil tamní statky, které byly v majetku Johanitů a kde z neznámých nám příčin mohlo dojíti k vypálení celé vsi. Po zkáze té tento proud postupoval až na místa dnešního Bezvěrova, jímž již tehdy probíhala cesta lesy a údolím na Chudeč.
Obec Bezvěrov leží v západní části Čech. Patřila k bývalému politickému okresu Kralovice, od roku 1949 k okresu Toužim a od roku 1960 patřila ke kraji Karlovy Vary a nyní patří k západočeskému kraji Plzeň. Před necelými třiceti lety rozloha obce měla výměru 7 km2 10 ha 73 a, z toho připadalo na zemědělskou půdu 3 km2 30 ha 52 a, na les 3 km2 43 ha 97 a, na neplodné plochy 4 ha 10 a a na zastavěnou plochu 32 ha 10 a.
Rozsáhlé a obrovské lesy byly od nepaměti v majetku panství, jichž majitelé se střídali;
území zvané kdysi „Rossborn“, oddělovalo tři panství a to Bečov nad Teplou, Štědrá a Klášter Teplá, a říkalo se tu „Trojmezí“. Majitelem lesa „Lura“ byl dříve kníže Löwenstein, který měl sídlo v Boru u Tachova. Naposledy lesy patřily cizímu šlechtici Beaufort-Spontainovi, panu v Bečově nad Teplou.
V zimě chodili lidé k sobě na besedy, kde se vyprávělo o denních událostech doma, o pověstech vyprávěných kdysi dědy, kmety a bábami, které se dědily z rodu na rod a zachovávaly na další pokolení. Při tom se také zpívalo a přadlo se na kolovrátcích, a dralo se peří, čemuž se říkalo „přástky“. Nejvíce se tak scházely dívky a ženy ze sousedství. Koncem přástek bylo „doderné“ , při čemž všichni ti kdo dodrali peří, byli pohoštěni kávou, čajem a zákusky. Zpívalo a tancovalo se tři celé dny. Před tím byla vycpána loutka muže (smrtonoše). Tato byla pak v neděli pověsena v sále hospody na viditelném místě. A pak začal tanec, v pondělí se v něm pokračovalo a teprve až v úterý přišla „krásná hodinka“. Chlapci byli od dívek obdarováni kyticemi a kuřivem. Byly pak předváděny staré tance a zvyky a veselí trvalo až do dalšího rána. Zakončení bylo vždy až v úterý. Vymaskovaná družina, nesoucí na márách „smrtonoše“, kráčela přes vesnici, dělala smuteční komické pochody, za nářku a lítosti byl pak smrtonoš pohřben. Lidé říkali, že po vsi chodily „maškary“.
Příchod jeseny byl slaven „vynášením smrti“. Hoši se na maskovali, ověnčili korunami, meči a pentlemi a táhli na „Mrtvou neděli“ od domu k domu. Při tom se snažili znázornit odchod zimy a příchod jara. Za odměnu dostávali peníze a vejce. Téhož dne vynášely dívky ověnčený stromek a rovněž velmi krásně ověnčenou loutku, chodivše dům od domu. Při tom zpívaly písně jara.
Velikonoce byly slaveny na den „Když zvony odtáhly do Říma“. Hoši s řehtačkami, klapačkami a zpěvem ohlašovali denní čas. Na den „vzkříšení“ si šli pak pro svou mzdu. Rovněž při „návratu zvonů z Říma se pořádaly staré zvyky. V prvních dnech májových, stavěli hoši v obci „májku“. Často to byl až 20m vysoký strom. Za dávných let se kolem májky tančilo, ale později i v tento zvyk zanikl. Tyto staré národní zvyky, které lid v obci poutaly k vzájemnému přátelství, pospolitosti a k jednotě, ať byly převzaty z kterékoliv doby, vzaly postupem desítek let za své, a mládež je už dále neoživovala.
Většina obyvatel obce Bezvěrova pracovala v místní sklárně, kterou založil v roce 1867 český podnikatel Eduard Kavalír. Tento získal v Bezvěrově selský dvůr čp. 1 a vybudoval tu sklárnu. Když se rozešel s majitelem sklárny v Hrádku u Komárova, kde pracoval jako přední sklář odborník. Pocházel od Ledče nad Sázavou, kde měl mít také sklárnu. V bezvěrovské sklárně bylo topeno dřívím. Velké množství dřeva, které poskytovaly místní i okolní lesy, bylo dopravováno na dvůr sklárny, kde bylo řezáno, pak čtvrceno a štípáno na polena. Takto se naskytla nová a dobrá příležitost k výdělku. V zimě se stromy kácely v lese a od jara až do podzimu se zpracovávaly ve sklárně, která během několika let měla už vzhled továrny. Písek k výrobě skla byl těžen z vlastních pískových dolů. Byly dva: „Vršíček“ směrem ke Krašovu, druhý v údolí u potoka Pstružná“. Donedávna (kolem 1934), byly tam znatelné stopy zdí. Vyrobené sklo bylo v počáteční době výroby rozváženo na posunovacích kárách. Později ho „formani“ odváželi čtyřspřežením do severních Čech a do Vídně. Při zpáteční cestě tito vozkové přiváželi nutné suroviny. Když pak byla vybudována železnice Most-Železná Ruda, bylo sklo dopravováno jen do nejbližší stanice této dráhy, a odtud dále. V roce 1906 byla výroba skla ve sklárně Bezvěrov zastavena a téhož roku na místo ní vybudována nová, modernější sklárna. Základní kámen byl položen dne 31. července 1906, slavnostní vysvěcení bylo dne 3. ledna 1907. Nová sklárna měla už topení na uhlí. Přibližně 150 vagonů uhlí byla potřeba každý rok. Doprava se zrychlila dobudováním železniční trati Rakovník-Bečov nad Teplou, která vede přes blízkou Štědrou. V lodích sklárenských pecí bylo 13 dílen, v nichž bylo sklo vyfukováno. Dobré sklo bylo používáno k chemickým výrobkům, méně hodnotné k zhotovování potřebných předmětů. Tehdy vzniklo i vzorně zařízené broušení skla parou. V důsledku toho byl finanční stav firmy Kavalír velmi příznivý a sklárna byla způsobilá kdykoliv požadované výrobky na místě a v jakémkoliv množství vyprodukovat. V roce 1919 bylo zavedeno ve sklárně elektrické světlo. Výrobky z bezvěrovské Kavalírovy sklárny byly prvotřídním zbožím, které uspokojovalo dodávky do Francie a až do Ameriky. Přicházeli stále noví a noví dělníci, byli to hlavně Češi, takže firma uznala za potřebné vybudovat sídliště a proto Bezvěrov v tomto směru dostal novou čtvrť která podle rodiště majitele sklárny Eduarda Kavalíra obdržela název „Nová Sázava“. Továrna byla pro Bezvěrov velikým dobrodiním. Stěhovali se sem dělníci a obyvatel přibývalo. Všichni měli dobrý výdělek a tím i slušnou existenci. Větší část peněž a výdělků zůstala v obci. přišli noví řemeslníci a obchodníci do obce. Obec vzkvétala. Příznivé bylo i spojení, cesta Plzeň-Karlovy Vary. Dokonce se uvažovalo Bezvěrov učinit místem pro železniční stanici. Později bylo od této myšlenky upuštěno.
Dlouhá léta se usilovalo o postavení kostela v Bezvěrově. Již před rokem 1914 byl ustaven kostelní spolek, který sbíral peníze. Ale v důsledku vypuknutí první světové války (1914) ke stavbě kostela nedošlo. Vybrané peníze byly upsány na rakousko-uherskou válečnou půjčku a Bezvěrov zůstal přifařen k Dolnímu Jamné, zatím co část obce „Nová Sázava“ a další část obce zůstaly přifařeny k farnímu obvodu Krašov. Hranice tohoto církevního rozdělení tvořil malý potůček, který protékal částí obce. Tak Bezvěrov se stal obcí dvou farních obvodů a matrik.
Na základě stále vzrůstajícího rozmachu, který si vytvářela sklárna, usiloval majitel továrny Eduard Kavalír osobně u úřadů o povolení k zřízení poštovního úřadu. Jeho snahy byly korunovány s úspěchem a tak v roce 1872 byl v tovární budově zřízen poštovní úřad „Nová Sázava“, který v roce 1903 byl rozšířen a vybaven telegrafním zařízením. Také obec se snažila o zřízení poštovního úřadu v Bezvěrově; dne 1. října 1910 bylo jí to přislíbeno, avšak po ukončení války 1918, byl daný příslib dne 1. srpna 1922 a to z úsporných důvodů zrušen a odvolán. Poštovní úřad „Nová Sázava“ sloužil společně mimo Bezvěrova těmto obcím: Nežichov, Branišov, Ostřetín, Krašov, Služetín, Vlkošov a Kamenná Hora. V roce 1882 byla v Bezvěrově zřízena četnická stanice, k jejímuž služebnímu obvodu patřily tyto obce: Bezvěrov, Krašov, Služetín, Vlkošov, Kamenná Hora, Potok, Zhořec, Lipoldov, Račín a Těšetín. Vše tehdy bylo způsobilé vytvořit z Bezvěrova jednu z nejvýznamnějších obcí v celém okolí a učinit z ní velkou obec.
Avšak pak nastala nepřízeň pro obec. V letech následujících bezprostředně po válce (1914-1918), sklárna dosáhla nejvyššího vrcholu svého rozkvětu a s ní i obec sama zároveň. Pak, v roce 1922 se tento nadějný stav zhoršil. Sklářský průmysl se ocitl v silné krizi a již roku 1923 uznala firma Kavalír za nutné, provoz ve sklárně zastavit. Většina dělnictva čekala pak dlouhá léta na obnovení provozu a opětné zahájení výroby. Avšak marně. Když pak většina dělnictva se odstěhovala, aby si jinde opatřila prameny obživy, sklárna zanikla. Ale i přes to, místní obyvatelé se domnívali, že přec jen ještě přijde čas, kdy jim ve sklárně bude opět dána nějaká práce a možnost k obživě.
V roce 1934 měl Bezvěrov 118 popisných čísel a 667 obyvatel (581 německé a 86 české národnosti). Obec měla 5 částí: 1) „Obec“, 2) „Domky“, 3) „Ovčárna“, 4) „Ostřetín“ a 5) „Nová Sázava“ (ovčárně se říkalo také „Kolo“). V obci bylo : 5 obchodů se smíšeným zbožím, 6 hospod a 2 prodejny s lahvovým pivem, 2 řeznictví, 2 krejčovství, 2 obuvnictví, 1 kolářství, 1 kovářství, 1 zámečnictví s dílnou na opravu aut a autogenní sváření, 2 pekařství a 1 holičství. Také „Hospodářské družstvo kláštera Teplá“ zřídilo v obci prodejnu, která byla umístěna v domě stavitele Josefa Rubíka, který ji vedl. Tato prodejna umožňovala zemědělcům v obci i v okolí příhodné nákupy a prodeje zemědělských výrobků a potřebného zboží a vytvářela tak základní jednotku odbytu produktů na trh a přísun průmyslového zboží do obce, což rolníkům ušetřilo cesty a čas.
V roce 1895 byl založen v Bezvěrově spolek dobrovolných hasičů. Téhož roku byla koupena čtyřkolová stříkačka a 150 metrů hadic. V témže roce také dala obecní rada vybudovat požární zbrojnici. V roce 1904 byla koupena další stříkačka. V roce 1923 byl zakoupen pohřební vůz, protože nosit rakve na ramenou až do Krašova nebo Dolního Jamné bylo namahavé. Protože požární zbrojnice svými rozměry nevyhovovala, musela být v témže roce rozšířena a tak stříkačky i vůz umístněny byly pohromadě. Roku 1900 vznikl v Bezvěrově spolek zemědělců a roku 1901 pak spolek pro nucené porážky, který se v roce 1928 rozdělil na dva svépomocné spolky. Při cestě, odbočující z hlavní silnice do Ostřetína byl v roce 1925 postaven pomník na památku obětem, padlým v první světové válce (1914-1918).
Stará a první škola byla v Bezvěrově vybudována v roce 1790; vyhořela dne 29. září 1895. Vyučovalo se v ní tedy celých 105 let. Nová škola byla postavena roku 1897. Stará škola byla vlastně založena roku 1784. Do té doby chodily školou povinné děti do školy v Dolním Jamné, kde tamnímu učiteli platily také školné. Toto mu ale v roce 1831 bylo odňato a to proto, protože stará škola v Bezvěrově se stala filiálkou či pobočkou školy v Dolním Jamné. První učitel nově vybudované školy v Bezvěrově, protože ze začátku neměl vlastní školní budovu, vyučoval v obci každý den v jiném domě, kde měli větší místnost nebo světnici. Nahoře vyobrazená škola měla být tím samým učitelem vybudována v r. 1790 . a byla celá dřevěná. Po něm následující učitel učil po dobu 30 let. V roce 1867 nastoupil učitel o němž se vyprávělo, že založil vzornou školní zahradu. Po něm od roku 1867 vyučoval učitel přesazený do Bezvěrova ze Skoků, který ale roku 1876 byl přeložen do okresu Žlutice. Pak následoval nezkušený učitel z Manětína. Studoval dále doma, aby mohl složit učitelskou zkoušku, ale dne 10. března 1884 ve věku 31 let zemřel. Za tohoto učitele měla škola 2 třídy, ale neměla po dobu 10 let vhodnou učebnu, která byla zřízena až v roce 1894. Dne 1. ledna 1884 bylo na škole zavedeno vyučování ručních prací, což na tehdejší dobu byl již veliký pokrok. Jedna z učitelek jménem Juliana Líbalová zde učila do roku 1917 a kromě toho učila ještě v Dolním Jamné a Žernovníku. Po tomto roce se pak učitelé po sobě dosti často střídali. Jeden z nich vyučoval na obou třídách a to vždy každý druhý den střídavě. V roce 1885 byla škola definitivně obsazena okresní školní radou v Kralovicích. Vzhledem k velikému počtu žáků byly vyučovány děti vyšších ročníků dopoledne a nižších a odpoledne, protože učebna všechny žáky nejednou nepojala. Mezitím byla stará škola na spadnutí. Protože se spolky nemohly shodnout na terénu pro výstavbu nové školy a každý byl jiného názoru, byla výstavba nové školy stále oddalována. Proto v roce 1884 byly povoleny dvě třídy. Obec sice nabídla tehdy 3 místnosti, ale školský inspektor je neuznal za vyhovující a tak se věc protáhla do roku 1889. Když byl dán školskými úřady příkaz k zahájení stavby nové školy, prohlédl dne 8. července 1891 okresní hejtman Suchánek starou školu. Obecní rada k 12. červenci 1891 však nedala konkrétní příslib a také jednání školní rady bylo do 19. července 1891 bezvýsledné. Teprve později byla v domě čp. 15 získána jedna neveliká místnost pro druhou učebnu. Avšak v neděli, dne 29. září 1895 vypukl v obci požár, který způsobily děti hrající si se zápalkami a tento oheň během 3 hodin obrátil 21 budov, mezi nimi i skoro 100 let starou školu se všemi učebními pomůckami a veškerým zařízením v popel. V důsledku tohoto neštěstí nebylo v obci až do 21. listopadu1895 vyučováno vůbec. Mnoho námah to dalo, než se podařilo v domě čp. 31 přizpůsobit jednu místnost, ale k tomu ještě jen na půldenní vyučování. Teprve dne 29. září 1896 byla v domě čp. 6 zřízena druhá učebna. Když potom byly odstraněny všechny spory o školu v obci, bylo dne 8. července 1897 započato s vykopávkou základů pro stavbu nové školy. Dne 21. července 1897 byl položen základní kámen a již dne 20. listopadu 1897 byla stavba školy dokončena a dne 21. listopadu 1897 slavnostně otevřena. Vyučování v nově postavené škole bylo zahájeno dne 3. prosince 1897. První učitel v ní učil do 15. června 1898, druhý od 16. června 1898 do 16. července 1907, třetí od 3. srpna 1907 do 14. května 1915, v kterýžto den narukoval k vojsku, protože už druhý rok zuřila první světová válka (1914-1918). Vrátil se teprve na vánoce roku 1918 z ruského zajetí, kde strávil 39 měsíců jako válečný zajatec a invalida na výměnu. Dnem 16. listopadu 1912 byl učitel tříletky; ten ale roku 1914 narukoval do války a už se nevrátil, protože dne 20. března 1915 padl na ruském bojišti v Karpatech. Místo něho přišel do Bezvěrova dne 22. března 1915 náhradní učitel. Dnem 1. prosince 1915 pro nedostatek učitelů byla paraelní třída zrušena a dne 1. 12. 1916 ustanoven nový řídící učitel, který od roku 1885 do roku 1916 bez přerušení, tedy plných 31 roků učil a šel pak do penze.
Tento učitel vyučoval v této nové škole společně se svou manželkou, rovněž učitelkou, která odešla dne 15. září 1917 na odpočinek. Po jejich odchodu se střídali učitelé a učitelky na této nové škole rychle za sebou. Až do 10. března 1918 vyučovala tu jen jedna učitelka. Po ní vyučoval na této škole od 2. června 1919 nový učitel, který byl od vojenské válečné služby prost.
Dne 1. září 1919 byla otevřena opět dvojtřídka. Vedl ji učitel z Hluboké a vystřídal ho učitel z Dolního Jamné, který zde učil do 18. července 1921. Po něm přišla učitelka. V nové škole byla jedna třída pro české děti, jimž vyučoval český učitel. V roce 1920 byla dvoutřídka zrušena v důsledku zřízení české jednotřídky, od 20. října 1919, od kteréžto doby měly svou vlastní jednotřídní školu. Současně se stavbou nové školy v roce 1897 byly dostavěny nové tovární budovy a rodinná vila majitele sklárny Kavalíra. Na jaře roku 1923 byla postavena nová česká škola a tím se uvolnila jedna třída (dne 29. srpna 1923). Volné školní místnosti sloužily jako tělocvična a útulek mládeže. O vyučování se ucházel na řídícího učitele Antonín Hovorka z Vlkošova, ale svou žádost vzal zase zpět. V roce 1889 musela být stará škola zavřena, protože mezi školními dětmi se roznemohl „difteritis“ = záškrt. V roce 1898 si tatáž nemoc vyžádala v nové škole 4 oběti. V roce 1918 byla vyučování v nové škole přerušena, protože v obci se rozmnožila chřipka. V roce 1932 řádil v obci opět záškrt, na kteroužto nemoc zemřely 3 školní děti, s nejlepším prospěchem. O nové české škole uvádíme historická data na pozdějších stránkách.
Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů.
Když dubnový vítr do stodoly fučí, po žních díru nenajde.
