Historie obcí

Buč

Buč je nevelká osada s krátkou historií ležící na sz. hranici okresu Plzeň-sever, 11 km od Manětína, asi 4 km od Bezvěrova.

Náležela k velkostatku Prohořský Hrádek, který vznikl v r. 1835 oddělením od žlutického panství. Buč je uváděna k r. 1847, kdy zde pracoval mlýn, hospoda a vrchnostenská sklárna. Právě na sklářském podnikání byl závislý celkový rozvoj osady, který se po jeho zastavení na konci 19. stol. utlumil. Tuto skutečnost mj. dokládá i demografický vývoj, když v pol. 19. stol. zde žilo 316 obyvatel,  jejichž počet klesl do r. 1930 na 62. Dnes je Buč částečně přeměněna na rekreační lokalitu.

Kaplička v Buči s dat. 1927, postavená u cesty na východním okraji osady a rozlehlý patrový objekt na protější straně silnice připomínají snad dobu sklářského podnikání.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Dolní Jamné

Ves 5 km od Úterý, 5 km od Bezvěrova, složité půdorysné konfigurace zčásti silnicového charakteru na Dolském potoku, s lokální dominantou farního kostela Petra a Pavla, se připomíná již r. 1208. V raném středověku bylo okolí kristianizováno benediktiny z Kladrub. Ves v drsných horách o 630 m.n.m. na pomezí Loketska, měla v 19. stol. 52 stavení s 351 obyv.a 5 žid. rodinami pocházejícími z Prahy, které se zde směly usadit již po r. 1715 na povolení Löwensteinů. V r. 1813 zde otevřel Antonín Liewald z Toužimi vitriolový verk na farním pozemku. V letech 1826-37 se tu těžil kamenec a r. 1872 zde byl otevřen důl na grafit. Hospodářský dvůr byl v 19. stol. součástí panství Bezdružice. Obec ležící v Sudetech připadla za 2. světové války k Německu a byla osvobozena Američany 7. května 1945. V současnosti patří k živějším obcím severního Plzeňska.   

Dominantou vsi je kostel sv. Petra a Pavla. Zachovaná tribunová věž zděná z velkých kvádrů s přízemním prostorem otevřeným do lodi dvěma hrotitými arkádami řadí stavbu do okruhu chebské stavební huti z I. čtvrtiny 13. stol. Presbytář, předsíň, sakristie a vstup na tribunu byly postupně přestavovány. Kostel, který je k r. 1384 společně s farou zapsán v desátkové knize, je obklopen zpustlým neužívaným hřbitovem se zbytky náhrobků z 19. stol., ohraničeným vysokou obvodovou kamennou zdí, s klenutou branou na jižní straně, k níž vede kamenné schodiště. Kostel byl opraven a znovu vysvěcen po potlačení reformace r. 1624 a r. 1713 byl přestavěn presbytář. Nový rozlehlý hřbitov z 19. stol. východně od kostela lemovaný stromořadím obsahuje kamenné náhrobky z 19. a poč. 20. stol. dobré řemeslné úrovně. Fara č. 13 je pětiosá barokní budova, jejíž mansardová střecha je krytá šindelem, darovaná na pískovcovém ostění s monogramem IX OC do r. 1797. Součástí farního areálu je barokní kamenná klenutá stodola. Zástavba vsi je rozptýlena podél komunikace s novostavbami na místě demolic, které obec postihly v 70. letech 20. stol. Na návsi v parčíku je žulový 3 m vysoký pomník s německým nápisem, reliéfem s válečnými kříži padlým v 1. svět válce z obcí Žernovník, Jamné, Chudeč, Očihov. V blízkosti je keramický památník k 25. výročí osvobození ČSSR z roku 1970 doplněný plaketou se stáním znakem a symbolickou mapou západních Čech s vyznačenou hranicí v typickém duchu pozdního socialismu.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

 Chudeč

Osada Chudeč ležící 11 km západně od Manětína je poprvé písemně doložena až k r. 1483 v souvislosti s prodejem manětínského panství johanity Švamberkům. Ke Švamberku náležela až do r. 1712, kdy opět celé panství připadlo k Bezdružicím, tehdy v majetku Löwensteinů. Chudeč se nijak výrazně nerozvinula a v současnosti je malou zemědělskou osadou.

Zástavba je rozložena při jediné procházející komunikaci, která se mírně rozšiřuje v neupravenou náves částečně porostlou vegetací. Zemědělské usedlosti bez pevnější půdorysné osnovy nevykazují výraznější architektonické hodnoty.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

  Krašov

9 km západně od Manětína leží víska Krašov s nepravidelnou zástavbou soustředěnou kolem velké, mírně svažité návsi. Vladislav II. daroval benediktinskému klášteru v Kladrubech krašovský újezd, který mu v r. 1183 potvrdil i jeho syn Bedřich. Kostel a fara byly založeny již ve 12. stol. V r. 1389 přešel na Viléma z Vlkošova. Od r. 1504 s přestávkami patřil k toužimskému panství. Za Račínů sem v 16. stol. pronikla reformace. V r. 1946 bylo ve vsi ještě 46 domů, z nichž dnes existuje jen polovina, obydlená převážně sezónně. Kostel sv. Ondřeje na návrší na západním okraji obce byl postaven kladrubským klášterem. Jednolodní plochostropý kostel z doby kolem r. 1280 prošel řadou přestaveb ve 14., 16. a 18. stol. Z původní románské stavby zůstala obdélná loď s věží na západním průčelí, za Buška z Kamenné Hory ve 14. stol. byl k jižní straně připojen pětiboký gotický presbytář s žebrovou klenbou. Čtvercový prostor věže v patře sloužil jako tribuna pro místního zemana. V patře ve zdi je patrný výklenek, na vnějšku podpíraný krakorci, který mohl mít funkci pokladnice. Při severní straně sakristie je osazen renesanční reliéfní náhrobek Vavřince Račína z r. 1598, na jižní straně předsíň se schody na kruchtu. Stěny lodi zdobí další náhrobníky. Erbový náhrobník se skákajícím medvědem Benklů z r. 1592 hlásá, že zemřela Markéta Perklobka z Ssenreitu, další dva jsou méně čitelné. Věž z velkých pískovcových kvádrů, krytá cibulovitou bání, byla snížena r. 1807. Původní bohatě vybavený interiér je zdevastovaný. Na hřbitově žulový obelisk na rodinné hrobě E. Kavalírové z r. 1891. Členové známého sklářského rodu Kavalírů vlastnili sklárnu v nedalekém Bezvěrově.    

Na návsi stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého obdélného půdorysu s trojůhelným štítem a valenou klenbou z 19. stol. V r. 1968 byl 1,5 m km západně od obce postaven na výšině 710 m. n. m. televizní vysílač pro západní Čechy, vysoký 300 m.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Potok

Osada položená v mírném svahu 4 km sz. od Nečtin je poprvé zmiňována v r. 1186 jako součást panství kláštera kladrubského. R. 1368 přešla ves do světského držení a jejími majiteli byli mezi jinými Caltové z Kamenné hory, Gutštejnové a Kokořovci, kteří Potok získali r. 1573 a připojili ke žlutickému panství. V souvislosti s dělením dědiství přešel r. 1651 pod panství Nečtiny, jehož součástí zůstal až do konce feudalismu. V nepříliš velké zemědělské osadě žilo před 2. svět. válkou 91 obyvatel. Po jejich odsunu však nastává postupný zánik vsi, ve které dnes žije 10 obyv. a která jen částečně předměněná v rekreační zázemí působí svým zvhledem značně neutěšeně. Centrem osady byla náves, dnes porostlá náletovou vegetací a obklopená zbytky bývalých zemědělských usedlostí, částečně pobořených a jen výjimečně obývaných a opravených. V její jižní části dosud stojí obdélná kaple se sedlovou střechou se zvoničkou z 19. stol.  

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)  

Služetín

 Ves situovaná 10 km zsz. od Manětína je prvně zmiňována r. 1186 v majetku kladrubského kláštera jako součást újezdu krašovského při němž zůstala do r. 1239. Ve 14. stol. byla vladyckým zbožím rytířů z Vlkošova, od r. 1390 patřila k Prohoři, v letech 1505 - 1573 byla součástí panství Toužim. V letech 1573 - 1651 byla spojena s panstvím Žlutice a do r. 1848 s Nečtinami. Dnes malá zemědělská osada s 32 obyvateli.

Na návsi vystavěna kaple sv. Anny na čtvercovém půdorysu. Pilastry nesou trojúhelníkový štít, interiér sklenut valenou klenbou s trojúhelnými výsečemi. Stavby z poč. 19. stol. pův. opatřená sochami sv. Anny a P. Marie. Na kovárně dosud zachována zvonička. Stejnojmenná ves e nalézá rovněž u nedaleké Teplé.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

 Světec

Osada ležící  3,5 km sv. od Úterý je poprvé písemně doložena r. 1371. V 16. stol. je již uváděna jako součást panství Švamberk a spolu s ním se v r. 1712 stává součástí rozsáhlých držav Löwensteinů se sídlem v Bezdružicích. Po r. 1850 Světec náležel k Bezdružicím nadále soudně, před 2. světovou válkou zde žilo 140 obyvatel. Po r. 1945 jejich počet výrazně poklesl až na dnešních 23, kdy je osada polorekreační lokalitou. Jádro obce tvoři okrouhlá náves lemovaná zemědělskými usedlostmi přiznivého vzhledu s dochovanými půdorysnými osnovami a hmotovou skladbou. Na klenáku jednoho ze statků dosud patrný letopočet 1865. Zástavba pokračuje od návsi záp. směrem k silnici Úterý - Dolní Jamné, u níž stojí výklenková kaplička z r. 1904. Za obcí na návrší ve směru na Dolní Jamné jsou v trní ukryta boží muka z 18. stol., čitelným nápisem na přední straně a výklenkem s reliéfem ukřižování v horní části sloupu. Vedle v poničené ohradě s litinovým zábradlím leží povalený pomník padlým z 1. světové války.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Vlkošov

Obec ležící 8 km ssz. od Manětína je poprvé písemně doložena k r. 1186, kdy byla darována Vladislavem II. klášteru v Kladrubech. Ve 14. stol. přešla do světských rukou.

Byla mj. v držení Caltů z Kamenné Hory a Račínů. Po konfiskaci jejich majetku v r. 1623 ji získali Kokořovci. V r. 1651 byl Vlkošov Adamem Václavem Kokořovcem připojen k Nečtinám a ve spojení s nimi zůstal až do konce feudalismu. Ve vsi je v období středověku připomínána tvrz, jejímiž zakladateli mohli být Račínové. Stavba byla za Kokořovců v 60. letech 17. stol. upravována, ale později sloužila jako sýpka. Po reorganizaci státní správy v r. 1850 Vlkošov náležel k okresu kralovickému, soudně k Manětínu a před 2. světovou válkou zde žilo 203 obyvatel převážně německé národnosti. Po jejich odsunu byl Vlkošov již osídlen jen částeně. Dnes je zde v objektu dvora soukromá zemědělská usedlost a v obci žije 61 obyvatel. 

Zástavba obce je soustředěna kolem rozlehlé návsi lemované převážně přizemními domy a usedlostmi otočenými do návsi štítovým průčelím. Na severní straně je náves uzavřena hospodářským dvorem. Jeho přízemní obdélná budova je osvětlena klenutými okny. Za dvorem vystupuje nejvýznamnější památka obce - bývalá středověká tvrz s unikátně dochovaným zemním opevněním. Vlastní stavba je obklopena dvojím valem a zavodněmými příkopy. Tvoří ji budovy na půdorysu písmene L se zvýšeným přízemím a hrázděnými štíty. Nejstarší středověké části tvrze skrývají dva sklepy. Vchod do prvního lemuje polokruhem zaklenutý portál s okoseným ostěním a uvnitř jsou dva polygonální odstupněné pilíře. Sklepy pod druhým křídlem jsou plochostopé, přístupné gotickým portálem na hraně okosením, s polojehlancovou patkou. V současnosti je objekt v soukromém vlastnicí a prochází postupnou rekonstrukcí.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Ostřetín

Osada Ostřetín je skrytá mezi lesy 2 km jz. od Bezvěrova,. Poprvé uváděna v r. 1183, kdy ji kníže Bedřich daroval manětínským johanitům. Za husitských válek byla vesnice zcela vypálena a jako pustá je uváděna ještě r. 1564, kdy již náležela ke statku bezvěrovskému. Spolu s ním se stala součástí panství Brložec. Teprve kolem r. 1660 byl na místě pustiny založen poplužní dvůr zvaný Wustung. Po r. 1850 byl administrativně přičleněn k  Bezvěrovu a jako samota k němu Ostřetín náleží dodnes, kdy je v bývalém dvoře rozšířen chov koní.

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Žernovník

(přepsáno z historicko-turistického průvodce č. 7 - Severní Plzeňsko II, rok vydání 1997)

Bezvěrov 2006                           Bezvěrov 1995